Moje píseň lehce autobiografická

Jsem obyčejná holka z předměstí,
která si nechává zdát o štěstí.
Dny navlas stejné - nudné deja vu...
A mě už nebavit se nebaví.
To děvče ve mně, tolik poslušné,
snad ještě včera bylo, dnes už ne!
Město ať beze mě dál pospíchá,
já si tu budu zpívat do ticha...

Zastavte se chvíli,
takhle sotva uvidíte,
co je očím skryté.
Svět není černobílý,
má barev na tisíce,
stačí chtít vidět více.

Jsem obyčejná holka z předměstí,
co zrcadla rozbíjí pro štěstí.
Často se drobných hříchů dopouštím,
hned si je ale sama odpouštím.
Spím ve dne, budí mě až noční stín,
směju, řvu a mlčím bez příčin.
Stereotyp zas kolem pospíchá,
já si jen prostě zpívám do ticha...


Zastavte se chvíli,
takhle sotva uvidíte,
co je očím skryté.
Svět není černobílý,
má barev na tisíce,
stačí chtít vidět více.

Za sto let nebo možná za chvíli
najdete to, po čem jste toužili,
napoví duše, ta se nemýlí,
zkuste jen chvilku věřit na víly.

Já se vším, co ve mně je... (plus či mínus špetka zevnějšku)

Nesnáším, když moje máma rozebírá můj život. To, jak žiju, co dělám jen napůl, co úplně špatně, co jsem promarnila, co by udělala jinak, co bych měla udělat okamžitě, co v blízké i vzdálené budoucnosti... Vždycky totiž přijde ta její věta: "Jsi mladá a hezká, neumíš toho vůbec využít, co já bych dala za to být na tvém místě, uměla bych s tím naložit líp..." A vždycky dodává, že ona je stará a ošklivá, což je o dost méně perspektivní bilance pro cokoli, na rozdíl od mládí a krásy. Dokáže mě to vždycky rozzuřit. Je to tak směšné, přece - na světě je nespočet krásných a mladých lidí, nikdo si ze mě v tomto směru na zadek asi nesedne (a nejen ze mě). Navíc ani nechápu, jaké skvělé možnosti má matka na mysli, zda bych se třeba měla ucházet o zaměstnání za pomoci výstřihu a minisukně, či to rovnou vzít přes postel, hledat si hodně bohatého a starého manžela, nebo se možná přihlásit do soutěží krásy a talentů, nevím. Neláká mě ani jedno. Kromě toho, že mám vadu na kráse v podobě poněkud impozantního nosu, si zkrátka myslím, že pěkný vzhled a mládí jsou samotné k ničemu, spíše mohou být trošku "na obtíž". V čem? No, mladé načančané slečinky na první pohled nebývají nikomu příliš sympatické, nemyslíte? Skutečnost může být různá, mezi krásnými lidmi je zřejmě podobné procento idiotů jako mezi těmi méně pěknými, ale u těch druhých se na to častěji tak rychle nepřijde. Teď to skoro vypadá jako článek o mém chvástání se, to ne, nebojte se, jen jsem se dala za příklad v úvaze o generacích, osobnostech, krásách a o všem možném... Chtěla jsem tím totiž říct to, že je fuk, jak kdo vypadá, kolik je mu let, když má co dát a nechybí mu ta "jiskra v oku". :-) Jo, jasně, že se ráda občas vyparádím a chci se líbit, ale to je jen to nepodstatné něco navíc. Protože i kdybych byla zrovna za váguse, kterému to
 nesluší, tak to pořád pořád pořád budu JÁ, stejně tak třeba vy, ať jste jacíkoli, tak staří, mladí, krásní či škaredí budete vždycky SEBOU, svou povahou, charakterem, inteligencí, temperamentem, šarmem, vtipem, kouzlem, odlišností od druhých... A tak vás prosím, nenechte se druhými zařadit podle vzhledu, věku a majetku, nechte to "neviditelné" být tím, co je na vás nejvíce vidět... Stejně tak se dívejte vy na ostatní... No, pak možná nebudete vy ani já zklamaní, že někdo neposlouchá přednes vašich oduševnělých veršů, že vás považuje za hloupé, přestože jste inteligentní (grrrrr!), protože vnímá jen tím známým "baby, jsi moc sexy...". :-) Pojďme si navzájem odteď ukazovat a všímat jinak. Platí? Fajn. Tak tři, dva, jedna... TEĎ!