Bakelitová myšlenka

Kam všichni pospíchají? Ptám se, když se rozednívá a za mým oknem se davy lidí ženou tam a sem, narážejí do sebe, nebo se jen míjejí. Proč se zdají všichni tak stejní, vypadají jako armáda naprogramovaných robotů... Ráno metrem do práce, odpoledne z práce, únava, nákup, večeře, šetřit peníze na vánoce na dárky a v létě na dovolenou, které rychle utečou, aby se mohlo znovu rok šetřit, dávat si novoroční předsevzetí, sledovat pořady o talentech v televizi, hotové rychlovýrobny celebrit... Někdy mi přijde, že celebrit je už snad víc než normálních lidí, stávají se jimi totiž už jen účastí na kdejakém večírku, aniž by měli na cokoli často sebemenší talent... Vážně se zdá jen mně, že většina těch lidí venku vypadá a chová se snad podle módy okoukané na MTV? Kašlu na to, tohle mě nebaví, chci si žít po svém. Co si o sobě myslím? Že nemám strach být sama sebou, mít svoje názory, trochu se někdy lišit, proč by ne... Mám respekt k těm, kteří nemají co dát, vždyť ani já jim se nemusím "líbit"... A taky si umím vážit těch, kteří co dát mají, těch, kteří za něco stojí. A světe div se, je jich málo, ale jsou, jen poztráceni v davu. Všichni jsou obyčejní, neobyčejní jsou ti, kteří to vědí. Hledejte znamení... ;-)

Na zastávce po dešti

Na nájem střádám do obálky,
jsem člověk tichý, skoro krotký,
zatímco tolik toužím
smět hladit rozmazané dálky
očima z okna maringotky.

Držím se dietou na lehké váze
a spokojím se celkem s málem,
zatímco tolik toužím
v cirkuse chodit po provaze,
být artistou i principálem.

Neklid se snažím dusit v hrudi
a nepředstírám sama sebe,
zatímco tolik toužím,
po ránu s nímž mě denně budí
nad hlavou další nové nebe.

A teď tu šeptám loužím.