Moje píseň lehce autobiografická

Jsem obyčejná holka z předměstí,
která si nechává zdát o štěstí.
Dny navlas stejné - nudné deja vu...
A mě už nebavit se nebaví.
To děvče ve mně, tolik poslušné,
snad ještě včera bylo, dnes už ne!
Město ať beze mě dál pospíchá,
já si tu budu zpívat do ticha...

Zastavte se chvíli,
takhle sotva uvidíte,
co je očím skryté.
Svět není černobílý,
má barev na tisíce,
stačí chtít vidět více.

Jsem obyčejná holka z předměstí,
co zrcadla rozbíjí pro štěstí.
Často se drobných hříchů dopouštím,
hned si je ale sama odpouštím.
Spím ve dne, budí mě až noční stín,
směju, řvu a mlčím bez příčin.
Stereotyp zas kolem pospíchá,
já si jen prostě zpívám do ticha...


Zastavte se chvíli,
takhle sotva uvidíte,
co je očím skryté.
Svět není černobílý,
má barev na tisíce,
stačí chtít vidět více.

Za sto let nebo možná za chvíli
najdete to, po čem jste toužili,
napoví duše, ta se nemýlí,
zkuste jen chvilku věřit na víly.